Než se mysl, možná na chvíli, vrátila do bodu „nula“, v hlavě mi proudila celá Amazonka myšlenek. Nevěděla jsem, co je to ten bod 0 a chaos v hlavě se nedal zastavit. Mysl se nechtěla uvolnit. Dokonce na setkání s Marcelkou z hor nepřišlo úplné uvolnění, zastavení myšlenek. Na samotném konci meditace v tichu jsem byla bezradná. Objala jsem Marcelku a zašeptla jí: „kdy už ta Alice (mysl) umře?„
Na přesná slova si už nevzpomenu, ale ještě na dálnici směrem domů to bylo vše jasné. Říkala mi, že tu hru na Alici budu muset ještě hrát. Nějak automaticky jsem řídila a viděla ty dramata v několika, pro mě důležitých oblastech. Vztahy, minulé kruté zážitky s blízkými lidmi, kteří odešli na různé nemoci. Všechno to vyvstalo jako neskutečná iluze. „OK“, v duchu jsem souhlasila s tím, že budu tuhle hru hrát dál. Co přijde, to budu přijímat. Jak říká Mooji: „ proč nedovolit životu, aby byl totálně absurdní?„
Jenže mě to nehodilo do těch dramat, bylo to, jako by mě něco udržovalo opodál. A zjistila jsem, že se do myšlenek a pocitů nemusím vracet. Je mi dobře v bodě 0. Na úplném počátku, tam, kde myšlenky vznikají. Hodně dobře. Psychologické záležitosti krásně zapomínám a není, co řešit.
Ano, objevil se i dost nepěkný pocit, blok na hrudníku. Ale…proč ho tam nenechat? Vzpomenu si přitom na Marcelčino nádherné přirovnání: „V lese taky přijdete k nalomenému stromu. Budete s ním něco dělat? Necháte to tam, nebo ne?„
viz. Můj příběh