Zašeptala jsem něžně Tonymu, který seděl na židli v čele sálu, do ucha: „Tony, já tě nemám ráda.“
Vzápětí jsem se lekla, co to ze mě vyšlo. „Á sakriš!“ V angličtině jsem si skládala před tím v duchu úplně jinou větu. Chtěla jsem se jen zeptat, proč tu bezmeznou lásku necítím. Lásku, o které jen dnes v podstatě mluvil přes dvě hodiny. Bělovlasý dědeček se začal pomalu zvedat, chytil mě za loket, naklonil se ke mně a zlehka mě políbil na tvář.
„To je ale úplně v pořádku,“ uklidňoval mě. Opřel se o hůlku a vmžiku odkráčel pryč. Šarmantní pán v nažehlené bílé košili a v béžových kalhotách mě uděloval na semináři v německém Kissleggu jednu lekci za druhou. Bylo mu úplně jedno, kdo mu co říká slovy, důležité bylo, abychom pochopili srdcem.
Seděly jsme s další účastnicí kurzu ne-duality často na zemi před ním, abychom u něj byly co nejblíž. Dvě Češky s naprostým nedostatkem etikety v německém hotelu, kde je vše dokonale čisté a skvěle organizované. Připadalo mi, že se ostatní po místnosti pohybovali s přirozenou důstojností, spořádaně odpočívali na židlích a snažili se formulovat, na rozdíl ode mě, inteligentní otázky. Ale Tony odpovídal stručně, smál se, dělal různé grimasy, a když někdo začal vyprávět svůj srdceryvný životní příběh, jako třeba: „Bylo mi jedenáct a zemřela mi matka…“ Tony zaklonil hlavu a začal dlouze zívat. Rukou si významně poplácával dokořán otevřená ústa, aby dal najevo, jak ho tyto “storky“ neskonale nudí.
Vlastně i on postrádal smysl pro soucitné sdělování svých názorů. Mohla bych říct, že mé mysli, chrliči neodbytných myšlenek, také zrovna neodpovídal dost vybíravě. Ale přesně tak, jak věci řekl, tak se mě to mělo dotknout. Mělo to zničit toho, kdo se ptá a nechat jen ten prázdný láskyplný prostor uvnitř. Číhala jsem na něho nenápadně u oběda, při coffee-breaku, a všude, kde se objevil, mě devadesáttři-letý pán přitahoval jako magnet. Měl něco, po čem jsme všichni skrytě nebo otevřeně toužili. Najít ten stejný klid, svobodu, odpoutat se od všeho, co nás tíží. V jedné polední pauze se mě podařilo ho přistihnout v jídelně. Čekal na jídlo se stejně zvídavým kolegou, který ho také drtil otázkami. Drze jsem si sedla proti Tonymu a zeptala ho, co dělat, co ještě pochopit na této cestě. Jak se dostat do té naprosté spokojenosti. Zadíval se na mě bez výrazu, chvíli mlčel a pak řekl důrazně: „TY to NIKDY nepochopíš……“
Mysl se dostala do totálního sevření, kroutila se jako mokrý, úporně nepoddajný hadr na zem. Panikařila sama v sobě a já se z nějakého vzdáleného pohledu dívala, co se to v mé hlavě děje. Nemohla jsem přemýšlet, hodnotit, soustředit se. Nemohla jsem se dokonce ani divit, když za oponou v přednáškovém sále po celý zbytek kurzu šramotila šedá myš. Cupitala sem a tam a usilovně hryzala snad do všeho, na co narazila. Vida, co rozum hodnotí, bývá často jinak. Není dobré svým představám věřit.
Za tím vším, co probíhalo v hlavě, byl naprostý klid. Už žádné otázky. Mysl není nástrojem, který by mohl TO důležité pochopit.
Druhý a poslední polibek mi Tony vlepil na konci semináře. Byla v něm láska a opět byl naprosto nečekaný. Bez nějakého záměru, jen tak. Posláno z vědomí. Nejmilejší, jaký jsem kdy dostala.
viz. Můj příběh