Odpuštění

Duchovní mistr by se možná zeptal: Kdo v tobě chce odpustit a komu? Jsi přece pravda ukrytá za snůškou programů. Jsi to věčné, nikdy neodcházející, neumírající. Jsi nikdo. Pokud bychom připustili, že jsme nikdo, to posvátné a neexistující, tak je logicky nikdo i ten druhý. Na koho se potom zlobit? Bylo by to krásné jen prostě být. Světoví diktátoři by si přečetli 5 tipů, jak být osvícený a na zemi by vládla moudrost. Tak jednoduché to bohužel není. Jestli moje ublížená mysl, ten nános nesmyslů, dispozic a nastavení vyhodnotila, že jí jiná snůška nasbíraných programů ublížila, kdo bude vlastně odpouštět? Zase ta stejná, zraněná mysl. Někdy zapomenout možná jde a někdy ne.

V horším případě si mysl v přehrávání ublížení přímo lebedí. Znovu a znovu ho komentuje, rozebírá, přidává si další příběhy, aby si ujasnila, proč odpustit vlastně vůbec nemůže. Pak je cesta k očištění se stále těžší. Hlava klidně vytvoří příběh daleko-rozsáhlých rozměrů a oběť se usilovně snaží zbavit své temnoty v duši.

Za pár let má v hlavě pořád stejný obraz. Může mít představu, která jí nedovolí žít normálně. Všímá si více právě těch věcí, které jí v životě ublížily. Najednou si říká: „proč se mi to opakuje?“ Všechno to dělá ta prohnaná mysl, které dává lidstvo ohromnou důležitost. „Jak nám to ale úžasně pálí!“ Jenže má také stinné stránky. Když se pořádně do problému zamotá, pak odpustit jen tak nedokáže. Musí nastoupit srdce, to místo „NIKOHO.“

Z knížky Anthony De Mella, Minutové nesmysly:

„Můj život je jako rozbité zrcadlo,“ řekl návštěvník. „Moje duše je zamořená zlem. Mám nějakou naději?“

„Ano,“ řekl Mistr. „Existuje něco, čím se všechno rozbité zase slepí a všechno poskvrněné očistí.“

„Co?“

„Odpuštění.“

„Komu mám odpustit?“

„Všem. Životu, Bohu, svému sousedovi – a zvlášť sobě.“

„Jak se to dělá?“

„Pochopením, že nikoho nelze vinit,“ pravil Mistr. „NIKOHO.“