Všechny rady o probuzení nebo vysvobození. Čtu a slyším je každý den. (Dnes ještě třešnička všech rad, jakoby úplně nahoře na vysněném dortu pro super-osvícené – „vizualizujte si, abyste měli šťastný život…“
Nemůžeme se osvobodit úsilím. Jde to samo.
„Snažte se neztotožňovat se s myšlenkami, zvědomujte pocity…“
Marcelka z hor mluví také o těchto „berličkách“- pomůckách, ale nakonec povídání přiletí jedna důležitá věta jako blesk z čistého nebe a oznámí: „Nic z toho, co jste slyšeli tady na setkání, NENÍ pravda.“
Tony Parsons to řekne podobně: „nemůžete nic udělat.“
Když se ho zeptáte co s bolestí, která je nesnesitelná, tak řekne: „bolest je a není.“
Nemluví o způsobech, jak se jí zbavit. Neradí. Spousta „mistrů“ vám ale bude tvrdit: „dívejte se na ni, buďte si bolesti vědomí.“
No, roky jsem to taky zkoušela. Snad to někomu skutečně funguje.
V Covidu přišla strašná bolest hlavy, se kterou se nedalo vydržet a vše, co následovalo, šlo absolutně samo. Najednou jsem o té bolesti jen věděla, ale nebolelo mě nic. Vzalo mě to někam jinam. Mohla jsem se do té bolesti vrátit a taky jsem to udělala. Jako kdybych se vrátila do hlavy, přesto, že jsem tam pořád byla. Zase tady byla ta velká, nesnesitelná bolest. A – opět mě to vyhodilo jinam. Pořád jsem to byla já, ale nemusela jsem s tou bolestí být, nemusela jsem ji vůbec zažívat.
Toto říká přesně Tony – BOLEST JE A SOUČASNĚ NENÍ. V tom stavu, jestli se to dá takto nazvat….
Co je na tom ale zásadního, nic z toho jsem neudělala svým snažením. Tenkrát to tak bylo. Žádné snahy, žádné vysvětlování. Vysvětlovala by to zase jen mysl.
Přijde TO, když TO bude samo chtít.
viz. Můj příběh