Nač mluvit o minulosti, když je jen přítomnost….

                  Všechno, co ovlivnilo moji cestu není důležité, když vím, kdo jsem.

Čistá stránka v poznámkovém bloku a prázdno v hlavě. Tedy, co se týče psychologických témat. Mozek je při práci ještě zdárně používaný….

Zdá se mi, že všechno, co jsem doposud prožila, bylo jen přetrvávající deštivo se střídáním bouřek. Když došla mysl na konec toho, co dokáže ještě snést, tak rezignovala. Do ticha a klidu. Kdybych měla k něčemu připodobnit, v co se mé dlouhodobě oblačné počasí proměnilo, tak by to nebyl hurikán s povodní, ani tsunami, žádná přechodná katastrofa. Bylo by to něco jako náraz jiné planety a totální destrukce všeho, čemu jsem věřila, co jsem chtěla, a k čemu jsem byla připoutaná.
V duchovní terminologii se tomu procesu říká docela poeticky temná noc duše a rozhodně se jí neprochází snadno.

Téměř pořád se teď vnitřně směju, a když se prázdnota, nebo lépe Prázdné -TO nedokáže ovládnout, tak i nahlas. 

Užívám si ten smích, směju se dokonce tomu, co se ve mě směje.

Nějaká donedávna neznámá dimenze klidně znevažuje všechna témata, které mě jen téměř nepatrně problesknou v mysli.

Vysmívá se všemu, co člověk považuje za důležité.
Směje se to, když má hlava zahajuje proces líčení s nějakou osobou, která se jí nelíbí, nebo se zakouká třeba na plakát s reklamním nápisem. Propukne si klidně v pětiminutový „chechtozáchvat“ i před ředitelem banky. Co na to mohu říct? „Promiňte, teď to tak mám.“